Vývoj?

3. prosince 2013 v 22:16 | Gooverka |  NENÁPADNÉ NÁLADY
Před několika týdny jsem na diskotéce potkala několik známých lidí, kteří dřive bývali mým nejbližším okolím. Viděla jsem svou bývalou lásku, o které jsem si až do sedmé třídy myslela, že je mým životním partnerem. Pak také kamarádku, která dlouhou dobu bývala tou nejlepší (měla jsem jich několik) a já ji neviděla snad 3 roky. Měla jsem radost, že je po tak dlouhé době vidím, ale současně mě to donutilo zavzpomínat na časy, kdy jsem je ještě doopravdy znala.

Protože ty dva, co jsem před několika týdny potkala, dnes neznám vůbec....

A tak jsem včera večer, když jsem nemohla usnout, začala vzpomínat na všechny ty lidi, které jsem před několika lety milovala. Hlavně na všechny kamarádky (opět, bylo jich hned několik), které měly být mými souputnicemi na celé mé cestě životem. Snad osud si s mojí cestou zahrál a tak je dnes všechno jinak. Hlavní je, že dnešní realitu (co se týče mých přátel), jsem si ve své malé hlavě před mnoha lety ani nepřipouštěla. A i když tomu sama někdy nevěřím, současnost je asi tou nejlepší variantou ze všech. A tak jsem se zamyslela. Kde byly mé kamarádky před lety (po skončení základky se skoro ani s jednou nevídám) a kde jsou vlastně dnes? Ten vývoj! je fakt neskutečný. Ale popořádku....

Ta tlustá

Holka číslo jedna (nebudu uvádět jména), byla v naší několikačlenné partě kamarádek tou nejtlustší a nejpomalejší ze všech. Vždycky, když jsme hrály nějakou hru, nedokázala se držet našeho tempa, ale i přesto jsme ji všechny zbožňovaly. Byla strašně hodná, milovala koně a obecně s ní vždycky bylo všechno super. Po základce jsme se rozlétly do několika stran (naše přátelství asi nikdy nebylo tak silné) a já jí viděla až po několika letech. Ona skoro nepoznala mě, já zase ji. Byla hubená, strašně jí to slušelo, měla piercing, chodila celá v černém a poslouchala rock a metal. Pamatuju si, jak sem ji společně s dalšíma holkama učila kouřit, jak cigáro odhodila a zařekla se, že už to nikdy nezkusí. Ona byla tou první, která pak z naší party začala kouřit. Dnes o ní nevím jedinou informaci, snad se má dobře.

Ta prdlá

Dvojkou byla v naší partě ta, která měla nejprdlejší nápady, byla nejhlučnější, ale taky nejupřímnější. Za její poslední vlastnost jsem ji často neměla ráda, protože mi vždycky do očí řekla vše, co si myslí. Nikdy by mi v ničem nelhala. Proto se stávalo, že jsme spolu klidně několik dní nemluvily. Já totiž dost často nevydýchala její nemilosrdnou kritiku. Dodnes si živě pamatuju, jak zkazila můj pocit z prvního francouzáka, když mi asi pět vteřin po tom řekla, že to vypadalo dost nechutně a směšně. U ní jsem spávala snad nejčastěji (aneb když se dva blázni dají dohromady) a dodnes zbožňuju celou její rodinu (její mamku potkávám pravidelně a vždycky si spolu dlouho povídáme).

Právě ji jsem potkala na diskotéce. Byla stejně hlučná a prdlá jako před lety a na těch několik minut, co jsme spolu mluvily, mě zavedla zpět do let, kdy jsem se nechala svádět jejími prdlými nápady a odpustila bych jí snad všechno.

Ta divná/další

S touhle holčinou jsem se potkala až na samém konci základky, kdy se přestěhovala do našeho blízkého okolí. Moje parta (rozuměj tím "prdlou s tlustou" a jejich dvě ségry) ji nikdy nepřijala, byla jim prostě něčím nesympatická. Já jsem však navázala spojení hned a také se trochu odcizila své dřívější kamarádské alianci. Tahle holka byla podle mého názoru velice chytrá, rozuměla kosmetice a hodně jsme si spolu povídaly o klukách. Vždycky jsem věřila, že to se svým přístupem dotáhne daleko. Vždycky jsem si myslela, že je ve všem o mnoho lepší než já.

Po základce se ale ubrala (pro mě) dost nepochopitelnou cestou, která ji ale asi moc bavila (nemá maturitu). Co se týče kluků, vždycky jsem byla napřed já. O to víc mě zamrazilo, když mi o několik let později vyprávěla o prvním sexu, který jsem já v té době ještě nezažila. V tom samém dni jsem ji viděla kouřit jednu cigaretu za druhou, a opět, když jsem jí to učila, nechtěla to vzít už nikdy víc do pusy. A dnes? Tramtaradá, narodil se jí krásný chlapeček. Jak se z té klidné tiché holky mohla tak rychle stát mamina asi nikdy úplně nepochopím (je o půl roku mladší než já).


Ta nejlepší

V mém srdci však vždycky byla hlavně ta, která posouvala hranice mého myšlení dál a se kterou jsem se cítila naprosto nejlíp na světě. Jezdívala k nám do ulice o víkendu za babičkou a já se na ni každý den těšila víc a víc. Vždycky jsme si volaly domů na pevnou linku, když se nám v týdnů stýskalo. Spolu jsme se poprvý tajně koukaly večer v televizi na Peříčko a zkoušely se líbat. S ní jsem poprvé kouřila cigaretu, vlastně mě do toho zatáhla ona. Postupem času s námi začala trávit víkendy Ta divná/další. Tvořily jsme skvělou trojku, ale víte jak, tři je nebezpečné číslo. Vždycky musí jít někdo z kola ven. Myslím, že já jsem byla třetím kolem nejméně a vždycky se mi podařilo ty dvě urovnat. Když jsem ale začala trávit víc a víc času s Tou dospělou, byla jsem z kamarádské trojky vyhoštěna nadobro.

Trvalo několik dlouhých let, než jsem obě viděla a mluvila s nimi (bylo to nedávno). A vlastně mě fakt mrzí, že si dnes neřekneme víc, než nějaké zdvořilostní fráze. Ta nejlepší byla vždycky plná energie a já si myslela, že ona mě zatáhne do všeho zakázaného. Paradoxně má dnes dlouholetého přítele a na cigaretu od našich dětských let nesáhla.

Ta dospělá

Pak se do mého okolí přistěhovala Ta dospělá. Byla o dva roky starší než já, kouřila a pila pravidelně, první líbání i sex měla už za sebou. Nikdo z mého okolí ji neměl moc rád, ale já v ní viděla svůj vzor a záviděla všechny zkušenosti (moji rodiče ji ale asi měli rádi nejméně ze všech holek). S ní jsem začala pravidelně kouřit, zkusila alkohol, přespávala u ní, i když jsem šla druhý den do školy. Díky ní jsem se poprvé líbala už ve čtrnácti letech a sbírala první sexuální zkušenosti, díky jejímu vyprávění. Už ani nevím, jak se to stalo, ale jednoho dne jsme se prostě odcizily. Byla starší, šla tak na střední školu dřív, a jak je mi teď známo, tato životní etapa lidi dost mění. Jednou mi prostě řekla, že se musím změnit, aby se mnou mohla stále kamarádit. Co si tak pamatuju, nikdy nebyla pilná studentka, prostě nějak prolejzala a já si myslela, že po střední skončí někde v kanceláři, že bude dělat nějakou nudnou práci. Zdálo se mi, že na nic moc nemá talent.

Dlouho jsme se neviděly a když jsme se potkaly, nepoznala mě (ano, brýle dělají své). Zjistila jsem, že studuje architekturu, podle mě jeden z nejtěžších oborů, které se studovat dají. Zdála se mi pořád stejná a tak si myslím, že bychom si zase rozuměly. Ona sice vytáhla ze skříně mé nejčernější já, ale zároveň mi asi nikdo nikdy předtím nedodal tolik odvahy a sebevědomí, jako ona.

Moje Vé.

Záměrně přidávám inciálu - kdo ví, ten ví. Vé jsem skoro celou základku míjela, byla se mnou ve třídě, ale pro mě vždycky byla jenom tou pilnou chytrou holkou, se kterou není žádná zábava (ten paradox, když se kouknu na třídní fotky, tak skoro vždycky stojíme vedle nebo alespoň poblíž sebe). Pak se její nejlepší kamarádka a moje nejlepší třídní kamarádka (Ta prdlá) daly dohromady a opustily nás, když jsme všechny bydlely ve stejném pokoji na lyžáku. Tak jsme se začaly kamarádit zase my dvě spolu. Já byla v té době opuštěna Tou dospělou a vlastně si říkala, že od té chvíle asi už nemám žádnou nejlepší kamarádku. Měla jsem depresi. Myslím, že s Vé jsme si hodně dobře sedly ale několik měsíců trvalo, než jsme překonaly naše rozdílnosti a pořádně se poznaly. Také trvalo dlouho, než se náš vztah dostal tam, kde je teď a kde ji můžu nazývat svou nejbližší rodinou, sestrou. Prošly jsme si spolu už devět let života, devět let spolu sedíme v lavici (už tři rozdílné školy), rok jsme spolu bydlely, jezdíme spolu na dovolené a dlouho nás spolužáci vnímali jako jednu osobu. Jedna bez druhé? To prostě nejde. Někdy mi vadilo, že nás vidí nejčastěji společně a nedokážou nás vnímat samostatně, ale dnes to vidím jako velké plus. Nevím, jestli někdo z vás má kamarádku, pro kterou by byl ochotný udělat prakticky cokoli.

Nejlepší ale na tom všem je, že Vé byla ta pilná učící se holka, neměla zkušenosti s klukama a já ji pomalu ale jistě začala kazit. Spolu jsme se začaly malovat, poprvé jsme se opily. Kvůli mě zkusila svou první cigaretu, já byla u jejího prvního opravdového polibku i rozchodu. A nejvíc si uvědomuju, jak zase ona pomalu začala měnit mě. Toho blázna, kterej jenom lítal za klukama, všechno jim podřizoval a nedal se prakticky zastavit. Dnes se možná trochu k tomuhlé módu vracím, ale i díky ní je ze mě pilná studentka a snad spolehlivá kamarádka, která už si nehraje na aliance. Možná i díky ní se dnes umím hádat a říkat svoje argumenty, protože jsme tuhle činnost provozovaly často.

Já?

Jak bych v tomhle článku pojmenovala sama sebe? Ztotožnila bych se s přívlastkem Ta prdlá, možná Ta velitelka, vážně nevím, jak mě ostatní holky viděly. Já zpětně vidím sama sebe jako intrikánku, která nikdy nechtěla být vyhozena z kola ven a nikdy v ničem poslední. Mnoha aliancím jsem sama velela, ale zároveň jsem vždycky byla tou, která nakonec dala všechny ostatní dohromady.

Na začátku jsem psala o stavu, který jsem si nikdy nechtěla připouštět. Nikdy jsem si nemyslela, že bych měla mít tak málo opravdových přátel, jako mám nyní. V mé hlavě jsem bývala vždy s velkou partou kamarádek, ale dnes vidím, že realita je prostě masivně jiná. Stačí mi jedna, ale ta nejopravdovější. A vlastně čím dál víc přicházím na to, že bavit se s holkama sice miluju, nedokázala bych bez toho být, ale prostě patřím k té klučičí partě. Nejlépe se citím s několika kluky, kdy opravdu nejčastěji můžu být sama sebou, říkat věci narovinu a požádat o jejich odlišný pohled na svět. Někdy toužím po velké partě holek, kdy se probírají ryze holčičí témata, ale pak se zase sejdu s klukama a všechno mizí. Možná by do mě holky nikdy neřekly, že budu studovat Vysokou školu, budu cílevědomá, vlastně poměrně slušná a vypadat klidně (ale vypadám tak?). Vidím to tak, že všechny své dětské vlastnostmi mám, jenom jsou pod pokličkou a nechávám je vyplout na povrch jen zřídka.

Pokud jste dočetli až do tohoto bodu, tlesky tlesk, asi to dalo zabrat.

Chtěla jsem vás tím pobídnout, aby jste si také vzpomněli na všechny své kamarády z dětství a zamysleli se. Podívali se na ně svýma dětskýma očima a ujistili se o tom nezadržitelném vývoji. Připadá vám něco z mého vyprávění podobné? Taky jste měli hned několik nejlepších kamarádek/kamarádů, kdy byl každý/á jiný/á, ale všichni vám něco dali? Jak to máte teď?

Všechny použité obrázky jsou z www.weheartit.com
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elle Elle | Web | 4. prosince 2013 v 10:49 | Reagovat

Hezky napsáno. Také jsem měla 2 kamarádky, po základce se mi ani jedna nikdy neozvala a vlastně jsme se vůbec nevídaly, vůbec mi to ale nevadilo. Pak jsem, v době střední, našla spřízněnou duši s jedním klukem, byli jsme nerozluční kamarádi, do doby, než.. Než prostě musel odejít, navždy. No, a od té doby už kamarády nějak nemám, jen známé. Možná se z jedné kolegyně v práci stává kamarádka, možná. Jinak máš moc hezké ohlédnutí do své minulosti.

2 El El | Web | 4. prosince 2013 v 12:13 | Reagovat

Je to dlouhý ale hezký :D

3 El El | Web | 4. prosince 2013 v 12:14 | Reagovat

Je to dlouhý ale hezký

4 Tereza Tereza | Web | 4. prosince 2013 v 17:41 | Reagovat

Prokrastinace - raději si čtu tenhle super dlouhý, ale super parádní článek od tebe, než poznámky na Regionální rozvoj.. :-D
Hrozně se mi líbí, jak si to všechno popsala a vystihla...nutí mě to zamyslet se nad svými přítelkyněmi, tam by to taky byla dlouhá šňůra perel...ovšem celá protkaná jednou nití, která představuje nejlepší kamarádku od narození až dodnes.

5 Es. Es. | Web | 4. prosince 2013 v 17:49 | Reagovat

pěkně jsi to napsala, ten vývoj je tak viditelný :) není nad to najít kamarádku na celý život, s Vé. jste skvělá dvojka a číst vaše společné zážitky vyvolá úsměv na tváři :))
kluci většinou bývají lepší než holky, ale máš pravdu najdou se i chvilky, kdy holčičí společnost oceníš více :)

6 Creencia Creencia | Web | 4. prosince 2013 v 21:56 | Reagovat

To je moc hezký, nějak mě to dojalo :) Vzpomínat je fajn, ta nostalgie... Docela mě to inspirovalo, že bych taky mohla napsat nějaký "vzpomínkový" článek. ;)

7 pan Nedostižný pan Nedostižný | Web | 5. prosince 2013 v 20:31 | Reagovat

Musím říct, že i já docházím k závěru, že je lepší méňě přátel, ale opravdových. Ani né kvůli tomu, že bych se bál, že tím, že jich je hodně nemůžou bějt všichni natolik dobrý, abych jim mohl říct všechno. Spíš je to prostě nepřirozený a technicky nemožný - musel bych se každý den vidět alespoň s jedním z nich :X
Mít jich míň je lepší, ale o to víc se bojíš, že toho opravdového přítele ztratíš ...

8 Leopardí Mládě Leopardí Mládě | E-mail | Web | 7. prosince 2013 v 0:35 | Reagovat

Asi souhlasím s panem Nedostižným. Celou základku jsem si prošla jako "oblíbená holka", a tak jsem o hodně kamarádů neměla nouzi. Přestup na střední byl dopad na tvrdou zem, ale postupně jsem si našla několik přátel, jejichž počet se zkátka snižuje. Nijak úmyslně, prostě přirozeným procesem... Snažím se jim věnovat víc a moc si jich vážím, ale někdy jsem raději sama.

9 slečna Pé slečna Pé | Web | 8. prosince 2013 v 15:04 | Reagovat

ano, článek mě donutil zamyslet se nad všemi kamarádkami z minulosti,které jsou pro mě už naprosto cizí. Pár let zpátky mě mrzelo, že už to není jako dřív, ale je to prostě přirozený vývoj. Shodnu se s tebou na tom, že mi stačí 1-2 opravdové kamarádky. :)

10 alfalfa alfalfa | Web | 9. prosince 2013 v 14:20 | Reagovat

Wow, krásny článok, zhltla som ho celý a na konci som chcela ešte! ;-) Naozaj krásne a zaujímavo napísané.
Priznám sa, že ja si často spomeniem na bývalé priateľky/spolužiačky, ktoré som už nevidela niekoľko rokov. A tiež musím uznať, že mi to niekedy príde veľmi ľúto. Jednu dobu si bez toho človeka nedokážeš predstaviť život, a teraz neviem o tej dotyčnej vôbec nič. Ten život je zvláštny a zamotaný!
Ale ako píšeš na konci, radšej mám jednu  opravdivú kamarátku, ako desať, ktoré ma za chrbtom budú ohovárať. Cítim sa šťastne, že mám tú svoju jednu spriaznenú dušu/ sestru/ najlepšiu priateľkou (všetko v jednom), s ktorou sa poznáme už viac ako 15 rokov! Wow, ten čas ale letí! A o ňu by som nikdy nechcela prísť a dúfam, že sa to nikdy nestane. Aj keď sa teraz naše životné cesty trochu vzdialili (každá bývame v inam štáte), cítim, že sme pri sebe, že nás tá diaľka nerozdelí!
Ešte raz, skvelý článok! ;-)  :-)

11 G. G. | E-mail | Web | 9. prosince 2013 v 19:23 | Reagovat

Máš moc hezký blog a krásně píšeš :)
Já jsem se s hodně lidmi poslední dobou odcizila a někdy mě přepadá smutek a je mi to děsně líto. Ale jsou tu jiní a život jde dál.

Jinak na mém blogu právě pořádám vánoční soutěž o knížku, tak kdyby ses chtěla zapojit, budu moc ráda :) http://bloodylungs.blogspot.cz/2013/12/soutez-o-knihu-rozdelena-srdce-bettina.html

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama