Únor 2013

Nový semestr začíná

17. února 2013 v 13:18 | Gooverka
Kecací článek jsem nenapsala už dlouho, a možná bude někoho z vás zajímat, jak jsem zvládla poslední zkoušky/zápočty. Musím říct, že na tu poslední zkoušku jsem se skoro neučila (francoužština), ale o známku mi nešlo, a také jsem si říkala, že základy mám dobrý, a že to prostě nějak zvládnu. A i kdybych to nezvládla, kreditů mám až až, takže by mě jedna neudělaná zkouška nezabila. Trojka z nepovinného jazyka tedy vše završila a já si užívám poslední den prázdnin, protože zítra opět nastupuju do školy.
Rozvrh byl boj, jako vždy, ale nakonec mám vše co jsem chtěla, a pokud získám ještě něco navíc, budu jen ráda. Přísahala jsem si, že už nedopustím, abych měla naplánovaných víc jak 40 kreditů. Ale ejhle. Zatím jej jich 52 a já se strašně děsím. Musím něco odhlásit, jinak to nepřežiju. Velkou novinkou je pro mě zapsaný tenis, který jsem chtěla ze všeho nejvíc. Nakonec se povedlo, a já si hned ten den běžela nechat nově vyplést raketu, abych ji měla připravenou na pořádnou hru. Jelikož studuji mix literatury, médií a historie, tento semestr bude jednoznačně historický. Nejsem z toho úplně odvázaná, ale proti historii nic nemám, a alespoň to bude příjemná změna oproti kvantu literatury. Také to znamená, že nebudu muset přečíst tolik knih, ale spíš už si budu moci vybírat podle sebe (myslím teď beletrii). Až budu mít za sebou první týden, určitě vám napíšu, který z předmětů mě baví, a který budu muset přetrpět.
Nesmírně se zase těším na ten život na koleji, na spolubydlící, na tu volnost. Doma je sice doma, ale žiju tu v takovém stereotypu, takže se těším, až dnes večer vypadnu. Nejvíce se těším na holky ze školy, který jsem viděla vždy jen chvilku na zkoušce, nebo taky vůbec.
Chci už aby přišlo jaro. Chci aby sluníčko hřálo, já vytáhla svou chlupatou vestu, sluneční brýle a nejmilejší boty. Se sluníčkem přichází lepší nálada. Všem, kterým semestr už začal, nebo začíná, přeji úspěšné vykorčení a hlavně, aby vás nové předměty alespoň trochu bavily. O to jde nejvíc :)))

Přečtené knihy - Prosinec 2012 a Leden 2013

12. února 2013 v 18:28 | Gooverka |  PŘEČTENO
Publikuju teď hodně články o knížkách, ale tahle rubrika je pravidelná, takže vám dlužím článek. Jelikož bylo zkouškové, skoro vůbec sem nečetla. Ne že by nebyl čas, ale nebyla nálada. Docela se stydím, že budu psát jen o čtyřech knížkách za dva měsíce, ale spoustu lidí by mi na to odpovědělo: JEN?! Nepočítám Na cestě (Jack Kerouac), protože jsem se dostala do jedné třetiny, a dál už se mi číst nechtělo. Jsem taky ostuda, protože mi na poličce leží sedm nových knih, které jsem dostala k Vánocům, a já nepřečetla ani jednu z nich. Ale mám v tom systém. Vždycky jedna kniha kterou chci číst, pak povinná, a pak zase to co chci - tak se mi čte o dost líp.

1) Jeden den Ivana Děnisoviče - Alexandr Solženicyn
Kniha s tématikou, kterou by podle mě měl znát každý. Gulag, práce, zima, kamarádství a nelidské zacházení - slova, která podle mě vystihují celé téma. Kniha popisuje jeden den v pracovním táboře, od samého rána, přes popis jídelníčku, oblečení, postelí až po spoluvězně, řád gulagu, těžkou práci a nesnestitelnou zimu. Je napsána skoro bez emocí, ale i přes to je ohromně čtivá. Nečekejte epický a rozuzlující závěr, protože (můj názor) kniha nemá mít nějaký strhující děj, ale má vám přiblížit něco, co se doopravdy dělo (v celé své odpornosti). Solženicyn je jedním z nejlepších autorů, který o tomto tématu píše, protože tohle všechno sám zažil.

2) Hlídač č. 47 - Josef Kopta
Tak strašně moc bych vám chtěla říct, co všechno je v téhle knize úžasného, ale vydalo by to na menší besedu. Viděla jsem i film, který je bombastický, ale zase bohužel, opravdu je jenom na motivy knihy (přidané postavy, jiný konec atd). Příběh je o železničním hlídači, který zažil válku a snaží se vyrovnat s poklidným životem na dráze. Jde hodně o jeho psychologii, protože se stane něco (nechci prozrazovat), co jeho život změní o 360 stupňů. On začíná vnímat svět jinak, okolí začíná vnímat zase jinak jeho. Strašně čtivý, poutavý i pro ty, co vlaky vůbec nezajímají, a hlavně to na konci neuvěřitelně graduje. Prostě pětihvězdičkový.

3) Cizinec - Albert Camus
Kniha, která byla ještě restem kvůli té nejtěžší zkoušce. Chtěla jsem mít něco načteného z existencialismu, a tak jsem sáhla po světové klasice. Pokud vás existencialismus jako literární směr zajímá nebo baví, tohle je asi ten nejlepší příklad (Kafka to ve svých dílech sice má, ale ne v té nejčistší podobě). Hlavní hrdina se ocitá v několika mezních situacích, je citově vyprahlý, vše se mu zdá zbytečné, nesmyslné, a neprojevuje žádné emoce. To je asi hlavní linie příběhu. Pak se ale něco zvrtne, a to ho donutí začít přemýšlet trochu jinak. Fakt zajímavý a četlo se to taky dobře.


4) Žítkovské bohyně - Kateřina Tučková
Tak o tomhle už psát nemůžu, protože můj názor si můžete přečíst v předešlém článku. Snad jen, že po dočtení a uležení (tak jako třeba už u stokrát zmiňovaného Kafky) se mi kniha líbí ještě daleko víc. Mám Tučkovou i na FB a dává tam fakt zajímavý příspěvky. Poslední zněl, že Vyhnání Gerthy Schnirch už má i maďarskou verzi. Tleskám.

Žítkovské bohyně - Kateřina Tučková (recenze)

4. února 2013 v 16:28 | Gooverka |  FILMY, KNÍŽKY
Už strašně dlouho jsem nenapsala recenzi na nějakou knihu, která mě nadchla (naposledy to byla oblíbenkyně Soukupová s knihou K moři). A tak jsem se to rozhodla napravit a napsat článek o knize, kterou jsem dočetla před pár sekundami, a která se mi strašně moc líbila. Na začátek musím říct, že pokud hledáte nějakou současnou českou autorku, s K. Tučkovou nemůžete šlápnout vedle. Její úspěch začal knihou Vyhání Gerty Schnirch, kterou mám doma a na kterou se nesmírně těším (ta se točí kolem vyhnání Němců z Brna na konci druhé světové války). Žítkovské bohyně jsou novinkou minulého roku a pokud se podíváte na různá hodnocení, na všech knižních serverech přesahuje 85%. Pro mě byla důležitá ale jedna věc - setkání s autorkou. Jelikož studuji to, co studuji, jezdí k nám na fakultu spisovatelé a Tučkovou jsem měla možnost vidět před pár měsíci. Četla úryvky z obou zmíněných knih a já byla z ní i z úryvků naprosto paf. Povídala, jak jí Žítkovské bohyně trvaly napsat přes 3 roky, a to kvůli dlouhému bádání a setkáváním se s pamětníky. Její knihy jsou totiž podloženy skutečnými událostmi a hodinami strávenými v archivech. To se mi na jejích knihách líbí asi nejvíce. Dá si práci, a nepíše ledajakou fikci, kterou zvládne každý z nás. Samozřejmostí je, že si věci přikresluje, dává postavám jiná jména, ale vše zakládá na pravdivých materiálech a skutečnostech. Pokud se vám kraj, který v bohyních popisuje, bude zdát povědomý, určitě jste četli nějakou knihu od Květy Legátové. Tučková je totiž její "pokračovatelkou". Legátová vyrůstala v oblasti Žítkové a tak zdejší poměry znala velice dobře. Můžeme snad už jen hádat, proč tak zajímavé téma nevytěžila a nenapsala o něm nějakou knihu (I když v Želarech je postava Lucky (pamatuju si to jméno správně??), která umí léčit bylinami, a tak můžeme předpokládat, že jednu z bohyní do svého díla "zanesla"). A abych nezapomněla, na zfilmování knihy už má práva nějaká společnost, takže se můžeme těšit i na film, který bude ale až za pár let. Také nám Tučková na besedě říkala, že knihu namlouvají pro rádio, takže dneska už určitě existuje i audio verze.
Konec přednášky, jdu vám stručně pospat děj.....