Mám nehoráznou radost z toho, že už jsem třikrát za 4 dny, co mám řidičák, jela v autě, a dneska dokonce i do vzdálenějšího města. A mám taky radost, že mi to jde daleko líp, než s instruktorem, se kterým sem byla každou jízdu jen zbytečně vynervovaná. A taky mám radost, že jsem si asi už konečně vybrala vysokou školu.

Ta první a hlavní volba je Brno. Miluju ten východ naší republiky, a tu mentalitu těch lidí tam. Je to tam dost odlišný než tu v čechách, a já to tam mám ráda. Navíc spojení z mého domovského města je taky výborný, takže když se tam dostanu, budu fakt ráda. Cílovou školou zůstává MU a když nevyjde žurnalistika, budu tam mít další záložní přihlášku, a to na angličtinu. S dobrou angličtinou se dá všechno, a já spoléhám na to, že když žurnalistika nevyjde na bakaláře, vyjde na 2 roky na magistra. Další zastávkou bude Hradec Králové, kam si dávám přihlášku jen pro to, že bych se tam mohla bez problémů dostat, a tak je to moje záchranná stanice. A poslední budou Pardubice, které mě taky docela zaujaly. Studovala bych tam také něco jako žurnalistiku. Ale nejhorší stejně bude, až se dostanu třeba na dvě školy, a budu si muset vybrat, to bude těžký.

Teď se konečně začínám moc a moc těšit na vánoce, a i doma už to dýchá vánoční atmosférou. Snad už jen nakoupit nějaké drobnosti pro nejmilejší a užít si ten sníh za okny. 

Je to za mnou. Můj velkej sen se mi splnil, a to hned napoprvé. Za necelých 14 budu mít tu vytouženou kartičku!!!! JUHU! Bude ze mě řádná řidička. Nechci tu probírat co a jak se v ten den semlelo, jen jsem sama překvapená, že to šlo tak hladce a úžasně. Já sama jsem důkazem, že se velký sny mohou plnit, stačí jen hrozně moc chtít a najít pro ten svůj sen velkou energii a hlavně - nikdy to nevzdat. 

Teď už mi zbývají jen národní srovnávací zkoušky, které když zvládnu úspěšně, tak budu přijatá na MU v Brně na masovou a mediální komunikaci. Další velkej sen, a nikdo mi nevěří, že se tam opravdu dostanu, protože konkurence je sakra veliká. A taky maturita. Od pondělka jsem oficiální maturantka, maturující ze šesti předmětů. Ano čtete dobře, nezbláznila jsem se. Jen si prostě dám nižší i vyšší úroveň češtiny a angliny a k tomu společenské vědy a děják. Nevím, jestli mi obě úrovně k něčemu budou, ale možná, že v budoucnu za ně budu ráda. A pak? Pak už se jen dostat na tu moji vysněnou Masárnu do Brna, po který toužím asi dva roky. Ale když ne? Svět se nezboří. Jde tu jen o to, že se hrozně bojím, že se nikam nedostanu. Sice nás vysokoškoláků bude příští rok méně a to díky poplatkům na výškách, ale co, budu bojovat. A půjdu si za svým snem, i když mi tu hodně z vás napíše, že nemám šanci.

Jinak se mám dobře. Teď spíš žiju těšením se na Vánoce a zároveň se jich obávám, kvůli tomu, že se budu muset začít nehorázně učit na NSZ. Trápí mě asi dalších milion věcí, které pravidelně házím za hlavu a už se s nimi nikdy nebudu zabývat. Svůj boj jsem už asi prohrála i s matikou, ačkoliv sem se na písemku učila tři dny předem. Nemůžu hold vyhrát všude a někdy taky musím něco vzdát. Jako třeba tohle.

Nechci mít z ničeho depresi, ale bohužel to poslední dobou jinak nejde. Ale dneska jsem si řekla, že se vzchopím a že zabojuju, i když sama nevěřím v dobrý konec. Ale jsem přeci Lev, no ne? Král zvířat, který co si umane, to proste zvládne a jde si za svým cílem. A ten můj cíl je pro mě dost důležitý. Kdyby někdo nevěděl o čem to mluvím, škola je v tom taky, ale hlavnější jsou zítřejší závěrečky v autoškole.  Budu se klepat jak ratlík, i když vím, že testy dávám na 100 procent a že techniku umím taky skvěle. Nejhorší však budou jízdy, a to bezkonkurenčně. Jsem děsnej zmatkář a všechno prostě umím jen zmastit. Na ty jízdy se bojím nejvíc, a je to umocněno i tím, že moje poslední včerejší jízda byla tou nejhorší co sem kdy zažila. Snad se stane zázrak a já budu v klidu, nebo mi to začne jít, nebo prostě nevím. Jediný co vím je, že když to neudělám, nebudu první ani poslední, vím že to nebude žádná ostuda. Jde jen o to stresování dalších 14 dní na další zkoušky, a to se mi nechce. Kdo na mě bude zítra myslet, budou asi moji nejbližší, a jestli to zvládnu, bude to hlavně díky nim. Nejvíc se bojím svého ústního projevu při technice, protože když jsem nervózní tak mluvím rychle a přeskakuju důležitý věci. Je to jedna z prvních větších zkoušek v mém životě a jestli ji zvládnu napoprvé, to se uvidí zítra. Chtěla jsem to sem napsat, i když se musím celý dnešek šrotit jak čert a neměla bych tu sedět a něco psát. Předem díky za soucitné komentáře s podtitulem "Ty to zvládneš!" , které si budu dokolečka opakovat v hlavě, až zítra pojedu v autě.