Duben 2010

a nebo je to štěstí?

30. dubna 2010 v 15:39 | Gooverka
www.gooverka.blog.cz
Víte co? Už parkrát jsem na své články slyšela pochvalu. Některé lidi mé články zajímají, baví je můj život a ještě k tomu má forma psaní. A to blogařku jako jsem já moc těší. Nechci myslet na výšiny ale mým snem byla vždycky žurnalistika. A já své názory neměním, takže mé plány dostat se na vysokou žurnalistickou jsou stejné už 4 roky. Ale zatím o nich nechci mluvit. Jde o to, že v poslední době mě nechválí jen lidé z blogového světa ale i rodina a někdy i profesoři, a jejich názoru si musíte cenit. Umím se pochválit a to dost dobře, ale tahle pochvala je na místě. Protože se nechválím sama, ale chválí mě ostatní, a to mě moc těší. Možná se mi mé sny splní, i když jsem realista a myslím, že ne.

Dalším bodem mého článku je dokument, který jsem viděla před pár dny. Ještě dnes jsem z něj mírně otřesená. Ale pomohl mi uvědomit si věci, které si asi nikdo z nás dost dobře neuvědomuje. Byl to dokument o mladých náctiletých lidech s rakovinou. Většina jich žila v rakovinovém centru pro mladistvé v Americe. Bylo to o třech lidech - dvou klucích a jedné holce. Jeden z nich byl šestnáctiletý kluk a měl před sebou slibnou kariéru tanečníka, ale našli mu rakovinu v noze. Málem mu nohu amputovali. Byl z toho na prášky. Co dělat, když se vám objeví rakovina v noze a vy máte před sebou slibnou kariéru tanečníka? A i když to nakonec dopadlo "dobře" a dostal novou kost a šrouby do nohy, o své kariéře bude moct už jen snít. A vím přesně jak se cítil. V tu chvíli mu vlastně nedocházelo, že jen velkým zázrakem přežil ale šlo mu o to tancování.
Další půlhodina byla věnována osmnáctileté holčině. Měla rakovinu také v noze, v kosti. A i když byla hrozně vyděšená a dávali jí novou kost do nohy, vypadalo to, že to zvládne. Zamrazilo mě, když se na obrazovce objevil černý titulek s tím, že dva týdny po poslední reportáži tato dívka zemřela. Měla komplikace spojené s prášky a chemoterapií.
Poslední byl asi dvacetipětiletý kluk, kterému byla rakovina diagnostikována už asi třikrát. Vždycky po chemoterapii zmizela a za pár měsíců či let se mu znovu objevila. Jeho příběh se odehrával ve stádiu, kdy měl všechny orgány důsledkem chemoterapií a ozařováním poničené. Lékaři mu nedávali moc velkou šanci, je pravda, že vypadal opravdu hrozně. Pak se objevil titulek - za 9 let. Bylo to točené naposledy asi před rokem, kdy mu diagnostikovali další rakovinu, v pořadí asi už sedmou. A on stále žije, a stále věří v to, že bude žít.

Pro někoho má slova mohou být šokující. Ale já si uvědomila, že můžu být ráda za tu pitomou epilepsii! Mladí lidé mají daleko horší nemoci než je ta má a dokáží se s ní srovnat. A já to dokážu taky. Vím přesně jak se cítil ten kluk, který nemůže už tancovat. V takových chvílích nemyslíte na to, že jste přežili ale na to, co bude dál. Proto můj smutný článek o řidičáku hodně lidí naštval. Psali jste mi, že si mám vážit toho že jsem vlastně zdravá, a nemyslet na řidičák. Jo, svého zdraví si vážím každý den víc a víc, ale nejhorší ze všeho je, když nevíte co bude dál. Když nevíte jak se svým životem naložit v budoucnu. Své zdraví si uvědomuju ze všeho nejvíce, ale nedávám to najevo....

věřím v lepší svět

23. dubna 2010 v 12:40 | Gooverka
Po předešlém pesimistickém článku by měl přijít článek optimistický, a taky že bude.

Nechci to zakřiknout ale ve škole je to v pohodě, začalo se mi opět dařit, a i když všechno má svou daň, beru to s rezervou. Venku je nádherné počasí a tak věřím v to, že příští týden už budu podnikat výlety ven bez omezení. O mé epilepsii už se nebavím, začala jsem to brát tak, že je to součástí mě a že když v sobě najdu tu sílu, možná s tím něco udělám. Témata kolem řidičáku už mi také nevadí, protože mám tu naději, že si ho jednou udělám a budu si ho vážit daleko více než ostatní. Ale i s omezováním počítače přicházejí výhody. Knížky se mi čtou daleko lépe a rychleji. Chodím spát téměř se slepicema, takže ráno se budím v půl 7 a už se mi chce vstávat. Stále dokola poslouchám cimrmany nebo jiné namluvené knížky a nacházím v nich další a další kouzla. Také můj pokoj vypadá daleko lépe, protože teď už mám čas na to, si ho uklidit. Všechno má své pro a proti a já se naučila hledat jen ty pozitiva.
www.gooverka.blog.cz
Zamlčela jsem tu úplně svůj cvičící plán. Před měsícem jsem psala, že jsem našla skvělou stránku se kterou skoro každý den doma cvičím. Teď jsem postoupila do dalšího levlu a je to naprosto něco jiného, než ten měsíc předešlý. Daleko víc se zpotím a mám i pocit že moje ruce a břicho jsou na dotek tvrdší. Ale nesmím předbíhat, mám před sebou ještě tři měsíce a tak doufám, že mi to k něčemu bude.
Mějte se fajn, choďte ven, nenervujte se se školou a hlavně si važte svého zdraví.

když se sny neplní

16. dubna 2010 v 14:44 | Gooverka |  NA DNĚ
www.gooverka.blog.cz
Jo, věřila jsem v to. Možná naivně, ale veřila. Doufala jsem, že už budu konečně normální, budu moct dělat řidičák a že moje epilepsie už zmizela. Šeredně jsem se spletla. Našli mi další nález, sice malý ale mám ho tam. Můj sen o řidičáku a nadšení se vytratil do ztracena. Za tři měsíce mě to čeká zas. Absolvuju další vyšetření a když dopadne dobře, možná mi zase vysvitne naděje. Ale to není to nejhlavnější. Musím tři měsíce omezovat počítač a televizi. Teď se to snažím už trochu omezit, takže jsem tu na maximálně dvě hodiny, ale můj cíl je celý červen se počítače ani nedotknout. Ono to tu epilepsii strašně povzbuzuje a mám doporučení od doktorky měsíc před vyšetřením se na ten počítač ani nekouknout. Já to nevzdám, fakt ne, ta naděje tu ještě je. Ale co bude za ty tři měsíce? Co když to nevyjde? Myslím, že nález za tři měsíce nezmizí. A když mi to nedovolí? NEVÍM. Asi budu celý prázdniny brečet někde v koutě a litovat se. Myslím, že mě spousta lidí nechápe ale je mi to jedno. Na řidičák se těším už půl roku a když musíte už od Vánoc poslouchat lidi ze třídy, jak si řidičák dělají a musíte to poslouchat celej půlrok, mrzí vás, že vy jste jedna z těch, který si ho možná udělají až za rok. Mimo to jsem se těšila i jak se konečně budu moc Jeníkovi odvděčit a místo toho aby on jezdil za mnou, já bych jezdila za ním. Ale nejde to, prostě to nejde. Moc se omlouvám za tento destruktivní a pesimistický článek, ale ještě dlouho ze mě tyto pocity nezmizí.

diskuze

9. dubna 2010 v 22:33 | Gooverka |  NENÁPADNÉ NÁLADY
www.gooverka.blog.cz
Tyjo. TYJO!!!
Nechápu to, fakt ne. Udělala jsem osudovou chybu. Začala jsem číst články, které jsem psala bezmála před rokem a jsem zděšená....! Psala jsem někdy sice o hrozných blbostech, ale mělo to smysl! MĚLO! A teď? Zdá se mi, že jsem za posledního půl roku nenapsala jednu smysluplnou věc. Furt to samý dokola. Motám se v kruhu. NUDA, JENIK, SKOLA, AKCE S KAMOSEMA, NUDA. a jeste jednou SKOLA.

Ehm...

Chci se to znovu naučit. Znovu se naučit psát o něčem podstatným, důležitým a né jen psát články bez významu. Nebo můj život ztratil smysl? Není o čem psát?
Už jednou mě tu někdo nařknul, že pořád dokola píšu o škole. Jo píšu, no a? Je to jedna z nejdůležitějších věcí v mém životě, která mě každý den zaměstnává. A jsem takové povahy, že když mi na něčem záleží, nevzdám se toho. O Jeníkovi taky nejde moc psát. Skoro se nehádáme, vše nám klape, jsme šťastný. A o jiných věcech? Neznáte souvislosti, a nejde něco moc dobře povídat, když nevíte co se děje kolem mě.
A mě to moc mrzí, že nejsem už tak zajímavá, jaká jsem bývala.

Snad se to zlepší.

FILOS(Z)OFICKÁ

3. dubna 2010 v 10:50 | Gooverka
www.gooverka.blog.cz
Přijela k nám pouť. A já včerejší jízdou na autodromu a centrifuze stvrdila svou první jízdu. A moc se těším zas. Dneska jdeme opět na pouť a počasí je ještě krásnější než včera, tak moc doufám, že nám to vyjde. A večír se jde blbnout do klubu, kde jsme asi tak miliardu let s kámoškou nebyly. Ale dost se bojím konce prázdnin. Jakou budu mít vyhlídku do budoucna? Budou ještě nějaké prázdniny před těma letníma? Ale na druhou stranu, počasí už bude super a tak ta škola nebude už tolik úmorná, už to půjde jen a jen k lepšímu.
A i když na pouti zas ztlousnu dvě kila, nic mi nebrání v tom si to užít.
Pečlivě cvičím každý den, sice to ještě znát není ale dávám tomu šanci. :) (btw: konečně jsem se naučila dělat kliky!!!)
Doufám, že si užíváte dne prázdnin jako já a nesedíte doma, protože počasí vybízí k tomu jít ven a něco províst.
Mějte se.