Nálada neidentifikovatelná. Ale všechno zdá se být moc fajn. Před pár dny jsem byla s partou nejbližších po dlouhé době venku a všichni jsme se shodli na tom, že nemáme moc co dělat. Nikdo z nás nemá brigádu a tak jsme se dohadovali na příštím setkání. Musím s potěšením říci, že se bude konat jedna akce na chatě jednoho kamaráda, kde se zapijí jeho i moje sedmnácté narozeniny. Těším se, protože být na chatě se šesti, či více kluky, jen tak s nejlepší kámoškou, mi dělá dobře. Budeme tam jediný holky (doufám!), takže se o nás instinktivně budou kluci zajímat. A budou tam moji nejmilejší kamarádi ze třídy, se kterejma prostě vycházím naprosto nejlíp a mám je hrozně ráda, takže se na tu oslavu moc těším. A ještě více se těším na ty tuny alkoholu, vymodlenou vodnici a na všechno dobrý jídlo, co tam bude. Prostě jsem rozhodnutá si to maximálně užít. Každý narozeniny jsou jen jednou za život, nebo ne? :)
Taky mě rozesmívá vzpomínka na to, jak jsme byli s kamarádama posledně venku. Prvotní plán byl, jít do baru, kluci na pivko a já s kámoškou na něco jinýho, kluci si zahrajou fotbálek, pokecáme a půjde se domů. Skončilo to tak, že jsme si koupili skoro každej svoji kolu a víno a popíjeli jsme. Ke konci už to bylo trochu drsný, chtěli nás vyhodit z hospody a tak mě kámošká vzala a šly jsme domů. Nějak nám ani nevadilo, že prší a teprve když jsme domů došly jak zmoklý slepice a ještě se tomu všemu smály, všechno nám začalo docházet. Ale myslím, že to byl jeden z těch večerů na které se nezapomíná. Má to i hlubší význam, ale o tom ví jen jeden mě nejbližší člověk a dál bych to nechala být.
Zase jednou článek, co za něco stojí.